Okolní obce
Borovnice
Ves Borovnice (Borownitz) byla kdysi rozdělena na Velkou Borovnici a Borovničku. První písemná zmínka 1383 od konce 14. do druhé poloviny 15. století je zde připomínán drobný šlechtický rod, příbuzný s vladyky z Doudleb. Později získali Borovnici Rožmberkové, kteří ji připojily ke krumlovskému panství a jeho součástí zůstala vesnice až do roku 1848.
Komařice
Ves Komařice (Komarschitz), přesněji řečeno zdejší tvrz, bývala od středověku centrem samostatného šlechtického statku. Komařice vznikly nejpozději počátkem 14. Století a do psaných dějin vstupují poprvé rokem 1346, kdy tu sídlil vladyka Beneš. V letech 1368-1380 je připomínán jeho stejnojmenný syn, jenž se někdy nazýval Benešem Stradovcem z Komařic podle sousedního Stradova. Zdá se, že místní vladycká rodina vymřela během moru v roce 1521, neboť v doudlebském kostele se dochovaly čtyři náhrobky s tímto datem. Majetek potom získal Lipolt z Hřebene, jenž tu sídli v letech 1525-1534, krátce patřily Komařice, Volfu Krajířovi z Krajku a Ctiboru Dráchovskému z Dráchova. Po sňatku Kristýny z Dráchova a Jiříka Kořenského z Teršova, v letech 1565-1566, byla provedena nákladná přestavba trvze na renesanční zámek. Již v roce 1561 je doložen také zdejší pivovar, hospodářskou základnu tvořilo deset celých vsí, čtyři části a dva poplužní dvory. Smrtí Karla Kořenského (1619) zde éra rodu Kořenských končí a roku 1623 koupil ves Komařice s tvrzí, pivovarem, dvorem, mlýnem a čtyřmi dalšími osadami cisterciácký klášter Vyšší Brod. Vyšebrodští cisterciáci drželi tento majetek až do první čtvrtiny 20. Století. Statek byl spravován prostřednictvím řádového administrátora, sídlícího v zámku, kam zajížděli také ostatní bratři na letní pobyt. Za vyšebrodského panství byl upraven zámek, postavena sýpka, vzniklo poutní místo v Želně a v údolí Stropnice založeno několik rybníků. Po pozemkové reformě získala zámek rodina Chalušova, od roku 1948 byl užíván národním výborem, podnikem Oděvy a Jihočeským muzeem, v roce 1992 byl restituován. Přes silnici naproti zámku se rozkládá bývalá zámecká zahrada (klasicistní úpravy ve druhé čtvrtině 19. století) s ohradní zdí s brankou, nárožním zahradním pavilonem a skleníkem. V zahradě roste řada památných, státem chráněných dřevin (Zeraf západní). Na okraji zahrady stojí mohutná, památkově hodnotná, barokní kontribuční sýpka z let 1689-1697.
Nová Ves u Českých Budějovic
Nová Ves (Neudorf, Neudorf bei Budweis) má dvě části – jednak původní osadu, která leží východněji a je roztažena podél silnice, jednak obytnou zástavbu rozloženou kolem železniční stanice. Ta první je starší, druhá ji však už velikostí přerostla. Osada byla založena zcela nově na vrchnostenských pozemcích třeboňského panství někdy mezi lety 1557-1564. Začalo se jí proto říkat Nová Ves nebo také Nová Ves pod Zborovem. Velká část zemědělské půdy patřila k panskému dvoru ve Zborově. Pod lesem Borem stála už v 17. století samota Zajíček. Po zániku vrchnostenského zřízení byla roku 1850 zřízena samostatná politická obec Nová Ves. Poblíž vsi, směrem na Strážkovice, se po polovině 19. století těžila železná ruda. Ve třicátých letech 20. Století se těžil v lese Matěje Říhy kaolín. Významný předěl v dějinách nové Vsi znamenalo zprovoznění železniční trati České Budějovice – Vídeň roku 1869. Nedaleko vsi vznikly roku 1868 dva strážní domky (čp. 23 a 24) a nynější staniční budova vyrostla v roce 1895. Ve stejné době byl u stanice otevřen hostinec čp. 30, náležející třeboňskému pivovaru. Po první světové válce začala vyrůstat „kolonie u nádraží“, kde na počátku třicátých let stály už 32 domy. Více než polovina z nich patřila zaměstnancům dráhy, ostatní různým řemeslníkům a vznikla zde také hrnčírna Karla Čady čp. 47, později prodána Janu Tvarohovi.
V letech 1850-1931 patřily pod Novou Ves osady Borovnice, Hůrka a Lomec.
Střížov
Obec Střížov (Driesendorf, Driesendorfium) ves s kostelem ve zdaleka viditelné poloze na temeni vrchu vznikla nejpozději kolem poloviny 13. století. První písemná zmínka 1263. V nejstarší době tady sídlil drobný šlechtický rod, z jehož příslušníků jmenovitě známe Jaroslava ze Střížova (1263) a Kunáše (1274-1286). Po několikeré změně majitelů vykoupil na jaře 1407 střížovské zboží z dědictví po Vilémovi z Landštejna rožmberští úředníci a podstoupili je vyšebrodskému klášteru, který zůstal zdejší vrchností až do poloviny 19. Století. Střížov býval sídlem rychty. (Další viz heslo Kostel a Škola)
